Státy Evropské unie se v současné době potýkají s mnoha problémy, které ohrožují a oslabují integrační procesy, jež zásadním způsobem ovlivnily dějiny evropského kontinentu po 2. světové válce. Vystoupení Velké Británie z Evropské unie, koronavirová epidemie, rozvrácené veřejné finance, akcelerující inflace, nebezpečí energetické chudoby a současný tragický válečný konflikt na Ukrajině ukazují potřebu dalšího prohlubování evropských integračních procesů. Důležitou součástí tohoto procesu je společná evropská měna mající jak svůj politický, tak i ekonomický rozměr.
Jako ekonom a politik, který se přes třicet let věnuje makroekonomii a hospodářské politice, vnímám, že v současné české debatě o evropské integraci a euru se opakovaně objevuje řada mýtů a polopravd, které mnohdy vycházejí z neznalosti. Uvědomuji si, že jediným způsobem, jak změnit negativní postoje české veřejnosti k problematice evropské integrace, je cesta osvěty a vzdělávání. Proto se snažím osvětu v této oblasti šířit.
Vysokorychlostní tratě považuji za moderní způsob dopravy, který bychom měli s ohledem na hospodářskou prosperitu ve 3. tisíciletí intenzivně rozvíjet. Bohužel, současný plán výstavby vysokorychlostních tratí v České republice nepokrývá naši republiku rovnoměrně, neboť ve stávajících plánech VRT zcela chybí spojení Prahy se západní Evropou, což považuji za ohrožení konkurenceschopnosti české ekonomiky v 21. století. Zároveň je vynechána Plzeň jako druhé největší město v Čechách. V této souvislosti bych připomenul důležitou roli středověké obchodní stezky Praha – Plzeň – Norimberk, která se významným způsobem podílela na hospodářské prosperitě českých zemí.
Chceme-li v Plzni udržet vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a mladé lidi s hodnotnou pracovní perspektivou, musíme jí zajistit rychlé dopravní spojení s Prahou a Bavorskem. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že pokud dokážeme snížit dojezdovou vzdálenost do těchto míst pod jednu hodinu, jsou lidé ochotni za prací dojíždět. Rychlé spojení Prahy a Plzně na jedné straně a bavorského Norimberku a Mnichova na straně druhé je dle mého názorů důležitější než spojení Prahy s Drážďany a Berlínem, neboť západní směr umožňuje efektivní cestování dále do Švýcarska, Francie a Španělska.
Cílem transformace české ekonomiky zahájené po sametové revoluci v roce 1989 byl nejen přechod od centrálně plánované ekonomiky směrem k ekonomice tržní, ale také návrat české ekonomiky mezi nejvyspělejší státy světa. I přes jedny z nejlepších výchozích podmínek je česká ekonomika ve srovnání se státy EU stále podprůměrná, průměrné tempo růstu ve srovnání s například Pobaltskými státy je za posledních třicet let dokonce výrazně nižší. Po 2. světové válce řada hospodářsky zničených či slabých ekonomik zažila rychlý a masivní růst. Příkladem může být koncem 40. let Spolková republika Německo se svým „hospodářským zázrakem“ a počátkem 90. let Irsko. Jestliže by se české ekonomice podařilo napodobit úspěch budování kapitalismu v českých zemích v 2. polovině 19. století, kdy české země se staly hospodářsky nejrozvinutější částí Rakousko-Uherské monarchie, pak bychom mohli hovořit o „Novém českém příběhu.“
Za tímto účelem je potřebná promyšlená hospodářská politika spočívající například v:
1) v přechodu na stát, který je sice malý, ale ve vymezených oblastech výkonný a efektivní
2) v přeměně českého hospodářství na surovinově a energicky méně náročnou ekonomiku
3) v růstu podílu finální produkce s vysokou přidanou hodnotou